Za Maory do Země dlouhého bílého mraku
Připluli na kanoích bez kompasu a map z tisíce kilometrů vzdálených ostrovů Pacifiku a našli zemi s mohutnými stromy, nelétavými ptáky a tvrdým zeleným kamenem. Rozvinuli tu osobitou kulturu, kterou nezničil ani příchod Evropanů. My jsme se za Maory ze starého kontinentu vydali na Nový Zéland, kde žijí.
Jeho původní jméno bylo Aotearoa – Země dlouhého bílého mraku. Nikdo neví, proč se Maoři tisíc let před kapitánem Cookem vydali na primitivních plavidlech z vydlabaných kmenů tropických stromů a poháněných plachtami z lněných rohoží na úžasnou plavbu přes Jižní Pacifik. Řídili se podle mraků, chování mořských ptáků a tvarů vln, až našli zemi. Možná to byla jen náhoda, možná vycházeli ze zkušenosti dřívějšího mořeplavce, který nejen země dosáhl, ale vrátil se i zpět, aby podal zprávu. Bájnou domovinou Maorů kmene Hawaiki byly pravděpodobně dnešní Společenské ostrovy. Někdy v letech 750 až 1000 se odvážili k daleké cestě na jih. Možná je hnala touha po dobrodružství, možná to bylo přelidnění nebo útěk před nepřítelem.V odlišných klimatických a přírodních podmínkách se začala vytvářet nová kultura. V hustě zalesněné zemi nežila žádná velká zvířata. Byl zde však dostatek ryb a krotkých ptáků. Ti tu žili tisíce let bez nepřátel a tak některým zakrněla křídla a přestali létat. Největším z nich byl pták moa, který bohužel nepřežil příchod člověka.
V počátečním období žilo na obou ostrovech země čtyřicet kmenů. Mezi sebou většinou válčili. Kámen, dřevo a kost sloužily k výrobě hrozivých zbraní. Zajatci se stali otroky, někdy i alternativním zdrojem proteinu…
My však už strach mít nemusíme. Časy se změnily a proto jsme se klidně po ostrovech tvořících Nový Zéland porozhlédnout.
Křesťanství ano, ale přetvořené
V muzeu Te Papa ve Wellingtonu se dozvídáme, že náboženské představy Maorů byly animistické (víra, že přírodní jevy i věci jsou ovládány duchy). Nestavěli svatyně a neznali bohoslužby. Jejich bozi byli tak mocní, že žádný lidský výtvor nemohl konkurovat mohutným stromům, jezerům a mořím, které obývali.
Maoři přijali křesťanství od anglikánských, protestantských i katolických misionářů. Křesťanskou nauku si však vykládali po svém, spíše jako obohacení své mytologie, které se nechtěli úplně vzdát. Různí maorijští vizionáři a proroci zvláštním způsobem spojovali minulost svých předků s nejranějším křesťanstvím a vznikly zde různé víry a náboženská hnutí jako ratana, ringata a tariao.
Přijetí křesťanské víry a soužití dvou ras dokazují mimo jiné i kostely s typickou maorijskou vnitřní dekorací. K nejpřitažlivějším patří kostel sv. Petra v Putiki. Zevně se jeho stavba neodlišuje od jiných kostelů, ale uvnitř hýří řezbami a malbami s typickými maorijskými vzory.
Ve vesničce Waihi najdeme nenápadný kostel sv. Werenfrieda patřící římskokatolické církvi. Můžeme tu obdivovat jedinečnou vitráž Madony s dítětem, kde je Panna Maria zobrazena jako Maorka.
Mistři řezbářského umění
Maorijské umění je kmenové umění srovnatelné například s uměním Keltů nebo Vikingů. Nejpoužívanějším materiálem bylo dřevo. Těžilo se a opracovávalo kamennými sekerami a dláty. Život vůbec závisel na věcech ze dřeva, počínaje zemědělskými nástroji, zbraněmi a konče masivními kanoemi. Při neznalosti písma měly řezby hlubší smysl.V nové zemi Maoři našli tvrdý zelený kámen jadeit i dostatek různých kostí. Používali kosti z ptáka moa, kly a čelisti kytovců i lidské kosti. Teprve s příchodem Evropanů kamenné nástroje byly nahrazeny kovovými.
V Řezbářském institutu v městě Rotorua na vlastní oči uvidíme, že práce s tvrdými materiály – dřevem, kostí, kamenem – byla výhradní záležitostí mužů. Při této činnosti se k nim ženy nesměly ani přiblížit, aby posvátnost jejich práce nebyla porušena. Ženy zde ukazují tkaní a pletení z rostlinných vláken, vlasů a peří.
Tiki – groteskní figura
Vcházíme do maorijského domu, bohatě řezbářsky zdobeného. U Maorů většina věcí včetně uměleckých předmětů měla duši a duchovní život. Maorijské řezby nemají náboženský smysl. Sami vidíme, že nezobrazují idoly, ale legendární i skutečné předky kmene a nadpřirozené bytosti. Nejčastější symbolickou postavou byl Tiki – groteskní figura lidské podoby s nadměrně velkou hlavou, s otevřenými ústy, vypláznutým jazykem, skrčenýma rukama a nohama. Jeho výroba z jadeitu byla mimořádně pracná. Tento kámen je na stupnici tvrdosti na šestém místě a ani ocel v něm nezanechá stopu. Maoři jako ostatní Polynésané neznali kov, natož diamantové nástroje, které se používají dnes. Přesto z jadeitu dokázali vyrobit nejen sekery a dláta, ale i amulety, ozdobné přívěsky nošené na krku, které přinášely svému nositeli štěstí a ochranu. To měl zaručit duchovní náboj amuletu – mana.
Vyřezávání do lidské kuže zaživa
Poněkud drsným maorijským uměním je tetování moko – vyřezávání do lidské kůže. Místo jehly se používala dlátka. Hlavní linie vzoru, nejčastěji spirály, byly hluboko vříznuty do kůže a tetování byl zdlouhavý a velmi bolestivý proces. Muži byli „řezáni“ na obličeji, stehnech a hyždích. U žen se tyhle praktiky omezovaly na bradu a rty. Na tetování měli právo jen význačné osoby jako například válečníci. Bylo to něco jako vyznamenání. Ale nebyla to pouhá dekorace, teprve tetováním získal příslušník vyšší společenské třídy pravou tvář. Jeho trvalá maska vyjadřovala ducha kmene. Evropští kolonizátoři byli tetováním fascinování a brzy se vysušené tetované hlavy staly předmětem obchodu a sběratelství. Parádně tetovaný obličej dával naději na určitou nesmrtelnost. To se mnohým také povedlo. Jejich hlavy jsou ozdobou světových muzeí.
Maoři dnes
Maorijské umění a řemesla nejsou mrtvou kulturou, za kterou by udělal tečku příchod Evropanů. Všude kolem vidíme, že řezbářská tradice je tady stále živá. Tvorbě námětově čerpající z maorijské ornamentiky se dnes kupodivu věnuje více řezbářů nemaorijského než maorijského původu. Dnes Maoři na Novém Zélandu žijí značně poevropštělým způsobem. Mluví převážně anglicky, s výjimkou učinkujících při folklórních představeních nebo při ceremoniálních příležitostech nosí evropské šaty a většinou patří k některé z křesťanských církví. Ti, kteří se hlásí ke svému maorijskému původu, dělají věci po maorijsku. Svatba, křest, pohřeb mají osobitý charakter. Odlišují je zvláštní proslovy, modlitby, písně a nezakrývané citové projevy radosti i smutku. Na druhé straně maorijské rituály pronikly i do oficiálních státních ceremonií. Význačné hosty vítá polonahý maorijský tanečník tancem haka. Svůj jazyk většina Maorů dnes už neovládá. V poslední době se to však hodně mění. Maorština se stala druhým úředním jazykem a celá maorijská kultura prožívá období obrození.
Za našeho pětiletého pobytu v téhle exotické zemi jsme mohli pozorovat pokrok, který domorodí obyvatelé učinili v uvědomění si své vlastní identity a prosazování svých zájmů i práv. Ze všeho nejlepší je podívat se na maorijskou kulturu i přírodní krásy země sami.
Nebo se aspoň podívejte na www.novyzeland.info
Vladimír Čížek Foto autor