Japonské podsvětí jakuzy
JAPONSKÉ PODSVĚTÍ MÁ NOVÉHO VLÁDCE
Stovka Japonců ve středním věku klečí v naprosté tichosti podél zdí z rýžového papíru. Všechny oči jsou nehybně upřené na šintoistického kněze, který přesně naučenými pohyby žehná velké misce plné rýžového vína sake. Najednou všichni přítomní skloní prudce hlavu a ukloní se. Z přítmí za knězem se vynoří tvář třiašedesátiletého muže. Jisté ruce pevně uchopí misku a přiloží ji ke rtům. Do čela největšího gangu japonské mafie - jakuzy - se postavil nový ojabun, otec a vůdce. Veřejný rituál zvaný sakazuki proběhl 27. srpna v západojaponském městě Kóbe. Jeho účastníky byli nejvyšší bossové nejmocnějšího klanu jakuzy - Jamaguči-gumi. Absolutním pánem nad osudy čtyřiceti tisíc členů klanu se stal Keniči Šinoda. Muž dobře známý japonské policii od šedesátých let, kdy si jako šéf jednoho z menších klanů odseděl třináct let za to, že samurajským mečem zavraždil bosse konkurenčního gangu. Velitelé tokijské policie se teď obávají, že jeho jmenováním vzrostou zločinné aktivity jakuzy v hlavním městě, což by mohlo vést k obnovení gangsterských válek z osmdesátých let. 8 - 9 - 3 Název japonské mafie pochází ze tří čísel: 8 (ja), 9 (ku) a 3 (sa). Jedná se o nevítanou kombinaci v japonské verzi hry Oko bere!, v níž je cílem dosáhnout součtu devatenáct. Právě kombinace 8 + 9 + 3, která dá dohromady dvacet, určuje tu nejméně chtěnou variantu a jako taková se vžila pro jméno podsvětí, tedy nejméně chtěnou a nejméně oblíbenou sociální skupinu. Jakuza je zločineckou organizací s pravděpodobně nejdelší historickou tradicí na světě, jež je zároveň také Členové jakuzy milují barevné tetování nejhlouběji zakořeněna do společnosti a kultury svého národa. O historických kořenech jakuzy bylo napsáno mnoho knih a vede se o nich mnoho sporů. Jisté je, že původ jakuzy sahá do 17. století, éry šógunátu Tokugawa (Edo), vrcholného období japonského feudalismu. Někdy tehdy vznikly zvláštní kasty hatamoto jakko (služebníci šóguna) a mači jakko (služebníci města), což byly skupiny ozbrojených mužů, které měly za úkol udržovat pořádek. Netrvalo ovšem dlouho a členové těchto ochranek, kteří se vyznačovali barevným oblečením, podivnými účesy a velice drsným slangem, začali vybírat od obchodníků poplatky za ochranu, nezřídka pod pohrůžkou násilí. Z této doby také přetrvala obliba současných členů jakuzy v extravagantním oblékání. Složité barevné tetování, nezřídka pokrývající celé tělo, další tradice členů japonského podsvětí, pochází od sekty hazardních hráčů - bakuto. Také oni zformovali uzavřené skupiny s propracovaným systémem zvyků a nařízení. Podle řady odborníků od nich pochází asi nejznámější tradice jakuzy - sekání malíčků, jubicume. Ten, kdo nebyl schopen splatit své dluhy ze hry nebo se provinil vůči pravidlům, si musel vlastnoručně uříznout článek malíčku. Tím se mu znesnadnilo házení kostek. Tradicemilovní členové jakuzy mají Reflex flexpro sekání malíčků jiné vysvětlení. Jubicume je údajně zvyk samurajů, kteří si jako znak pokání před svým šógunem dobrovolně uřezávali malíčky, nejdůležitější prsty při vedení samurajského meče. Ať tak, či onak, jubicume přežilo dodnes a chybějící malíček je pro každého Japonce jasným znakem člena jakuzy. JAPONSKÁ PODSVĚTNÍ ARMÁDA Celkový počet členů jednotlivých klanů japonského podsvětí se dnes odhaduje na devadesát až sto tisíc. Tito lidé se považují za součást polotajného bratrstva, rodiny, která pod blahosklonným dohledem otce-ojabuna sdružuje nástupce středověkých samurajů. Ostatní členy japonské společnosti titulují příslušníci jakuzy jako "civilisty". Jen pro srovnání, americká větev italské mafie měla v době svého největšího boomu v padesátých letech dvacátého století kolem tří tisíc pěti set členů. Největší rozvoj jakuzy nastal po druhé světové válce. Po zavedení přídělového systému nesmírně vydělala na černém trhu. Americká okupační správa, která jakuze vyhlásila válku - mimo jiné i kvůli těsnému propojení jejích nejvyšších bossů na válečnou polofašistickou vládu -, musela nakonec konstatovat prohru. Ta částečně souvisela i s tajnou spoluprací CIA s válečnými šéfy jakuzy, které americká zpravodajská služba využívala v boji proti japonským, korejským a čínským komunistům. V této době se také ukovala pevná vazba, započatá už ve třicátých letech, mezi jakuzou a japonskými ultranacionalistickými politiky. Jakuza je často srovnávána s chobotnicí. Rozsah jejích aktivit je skutečně obrovský. Od tradičních počátků - vybírání poplatků za ochranu - se ve dvacátém století rozrostla o obchod s drogami, především v Japonsku nesmírně oblíbenými metamfetaminy, obchod s bílým masem, jehož obětí se nejčastěji stávají chudé Číňanky a Filipínky, dovoz a distribuci západní pornografie a také výnosný dovoz amerických automatických zbraní. Snad nejvýnosnější je ale typicky japonský způsob vydírání sokaija. Jakuza nakoupí malou část akcií nějakého podniku. Poté si zjistí slabá místa jeho nejvyšších manažerů, jako milenky, alkoholismus, drogy, porušení zákonů nebo chyby ve vedení. V tradiční japonské společnosti znamená zveřejnění takových informací neodvratný konec kariéry, a tak vysoce postavení lidé raději platí, případně uzavírají pro jakuzu výhodné obchody. MODERNITA A TRADICE Japonsko je země plná rozporů. Na jedné straně supermoderní společnost založená na co nejvyšší efektivitě, na straně druhé země starodávných tradic a svazujících pout. Jedním z nich je i jakuza. Pravidla mlčení, absolutní poslušnosti a sebeobětování pro "rodinu", a hlavně jejího "otce," ojabuna, takřka vylučují jakýkoliv úspěšný zásah policie. Příkladem může být vražda bosse jedné z menších rodin, kterou nařídil šéf jednoho z konkurenčních gangů. Při vykonání příkazu zemřela nejen určená oběť, ale také její zubař. Vzápětí se policii přihlásili dva z vrahů, jen aby podezření nepadlo na jejich ojabuna. V řadě čtvrtí funguje jako právo a pořádek výhradně jakuza. Otevírá své oficiální kanceláře - často v křiklavě barevných domech -, kam se chodí pro radu, řešení sporů i ochranu. Policie do takových čtvrtí vůbec nevstupuje. Přestože Keničiho Šinodu, nového ojabuna Jamaguči-gumi, policie z minulosti dobře zná, velký otazník pro ni představuje jeho počínání v čele největšího klanu jakuzy. V uplynulých desetiletích proslul jako nelítostný likvidátor konkurenčních gangů ve svém sídelním městě Kóbe. Na druhou stranu, jako dvojka Jamaguči-gumi vycházel s hlavami ostatních rodin vcelku dobře. Čím si je ale policie jistá a čeho se obává už nyní, je jeho dlouholeté úsilí o rozšíření panství v japonské metropoli, především v oblastech prostituce, ilegálních heren a zábavního průmyslu. Chapadla jakuzy se budou, jak se zdá, i nadále rozrůstat. ČLANEK POCHÁZÍ Z ČASOPISU REFLEX 2005