MAORSKÉ TETOVANÍ
"Konečně vyrazím do země, kde žijí pořádní domorodci", říkala jsem si, když jsem se chystala na Nový Zéland. O Maorech jsem měla velice mlhavé představy a správně jsem předpokládala, že veškeré informace získané doma v Čechách nemohou nikdy vystihnout živou realitu. Maoři jsou velmi často mylně považováni za první osadníky Zélandu, ale historickým faktem je, že několik set let před nimi se na ostrov připlavili Polynésané.
O osudu těchto původních osadníků se informace různí, ale mě samotnou nejvíce zaujala verze, že byli snědeni právě prvními maorskými kmeny. Každopádně jsou dnes Maoři nejpočetnější etnickou menšinou, čítající necelých patnáct procent veškeré populace, a maorština je zde po angličtině druhým oficiálním jazykem. Tento legendami opředený národ si ze svých tradic do dnešního reálného života zachoval pramálo. Většinu z nich nemilosrdně převálcovala západní "vyspělá" kultura. Uchování maorského kulturního dědictví na svá bedra převzali především "bílí" intelektuálové. Maora dnes na ulici ani nerozpoznáte od imigrantů z tichomořských ostrovů, kteří mají podobné rysy obličeje. Bílá civilizace rozdupala jakoukoli odlišnost ve způsobu života, od oblékání, přes "hamburgerové" stravování, které se na devadesáti devíti procentech maorské populace podepsalo oblými tvary.
Největším mým zklamáním však bylo to, že mi trvalo několi měsíců, než jsem konečně narazila na Maora s moko. Moko je tradiční maorské tetování na obličeji s více než dvoutisíciletou tradicí. Tetování na ostatních částech těla bylo také běžným zvykem, ale moko náleželo pouze členům vyšších vrstev a svým charakterem se lišilo podle příslušnosti k určitému kmeni. Moko tvůrci tohunga-ta-moko byli vysoce vážení a mimo jiné i velice dobře placení umělci. Každé moko je jedinečným uměleckým dílem, na kterém mistr pracoval i několik let. Díky unikátnosti používali náčelníci některé motivy z vlastního običeje místo podpisu na oficiální dokumenty První ornament moko se aplikoval po pubertě (moudré knihy však nepraví, jestli tomu bylo z důvodu akné).
Hrdý nositel moko si zřejmě užil své, protože celá procedůra byla velmi bolestivá. Barva se do kůže vpravovala speciálními dláty, která v podstatě rozsekala kůži na obličeji. Postupovalo se po jednotlivých čarách, které byly zpravidla spirálovitého charakteru. Mezi jednotlivými fázemi tohoto "permanentního makeupu" se musela klientova tvář delší dobu hojit, než mohl umělec pokračovat ve svém konání. Za předkoloniálních válek mezi jednotlivými maorskými kmeny vítězové bitev usekali náčelníkům poražených kmenů hlavy, z nichž si pak ve své vesnici uspořádali výstavu. Každé případné smlouvě o míru musela předcházet výměna hlav. Hlavy vlastních náčelníků pak kmen uctíval a ošetřoval proti zničení. Nám "civilizovaným" Evropanům může tato tradice připadat poněkud morbidní, ale co mě osobně připadá ještě morbidnější, že se potetované hlavy v 19. století staly velmi žádaným suvenýrem právě pro evropské mořeplavce.
Co by Maoři neudělali kvůli obchodu. Pozměnili tradici a místo moko hlav náčelníků potetovávali usekané hlavy zajatých bojovníků, které pak vydávali za ostatky "šlechty" a zvýšili tak jejich cenu. V každém průvodci po Novém Zélandu určitě narazíte na fotku Maora s moko. Z větší části je to ale podvod. To, co uvidíte na tvářích maorských tanečníků při představení pro turisty, je jen namalovaný obrázek. Při jednom milém čajovém dýchánku, kterého se účastnila velmi příjemná Maorka středních let, jsem se vyptávala, proč moko tradice zmizela.
Z důvodu bolestivého procesu bych to pochopila, ale realitou byla skutečnost, že v minulých desetiletích měl Maor s moko na tváři problémy získat zaměstnání. Z tohoto důvodu se většinou rodiče usnesli, že kvůli tradici nezničí dítěti budoucnost. To byl právě případ mé milé společnice. Moko u žen mělo v minulosti své významné estetické opodstatnění. Obecně se ženské a mužské moko výrazně liší. Zatímco mužské moko je záležitostí celého obličeje, ženám se potetovávaly brady a rty. Pro Maory byla totiž přirozená načervenalá barva rtů nepřitažlivá a dávali přednost modravému nádechu (v rozporu s čímž dnes Maorky vesele nosí červené rtěnky).
Maorská společnost však přeci jen měla na své kolonizátory nějaký vliv. Ne že by si běloši nechávali běžně potetovávat obličeje, ale nikde jinde na světě jsem neviděla tolik lidí s tetováním na všemožných částech těla. Na rozdíl od našeho konzervativního vnímání tetování jako znaku specifických sociálních skupin, Novozélanďané, stejně jako již i staří Egypťané před čtyřmi tisíci lety, jej považují za umění.
Autor textu: Zuzana Kohoutová