Příběh tetování

Lidové noviny, příloha Orientace, str. III, autor: Markéta BLAŽKOVÁ

 

Body art, do něhož můžeme tetování zařadit, patří mezi kulturní univerzálie: se záměrnou a cílevědomou transformací tělesných forem se setkáváme ve všech kulturách. Lidé odnepaměti zdobí svá těla z důvodů estetických, kulturně-sociálních, nábožensko-magických, sexuálních, statutárně-hierarchických či politických. Podle Josefa Čapka byla lidská kůže prvním malířským plátnem. Francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss pojímal zdobení lidského těla u přírodních národů jako specifickou metodu vymezení jejich vztahu k okolní přírodě: "Člověk musel být omalovaný, aby byl člověkem; ten, kdo zůstával v přirozeném stavu, nelišil se nijak od zvířete." Ať už jde o krášlení těla příležitostné a dočasné, nebo o zdobení trvalé, v rámci vizuální antropologie lze tyto praktiky řadit k uměleckým technikám. Hudební skladatel Vladimír Franz se dokonce domnívá, že tetování by mělo být chápáno jako svébytný druh užitého umění a jako takové zkoumáno kunsthistoriky. Ti by pak mnohdy museli potvrdit jeho vysokou uměleckou úroveň.

 

Příběh tetování

Český čtenář dostává zřejmě vůbec poprvé do rukou práci, která se zabývá fenoménem tetování ve všech jeho vrstvách. Knihu etnologa a kulturologa Martina Rychlíka Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla můžeme s trochou nadsázky označit za "chybějící článek" v oblasti antropologické literatury. V první části knihy autor přehledným způsobem představuje jednotlivé regiony a zdobení těla, které je pro ně typické. Můžeme se pokochat pohledem na hrozivé a důstojné tváře maorských válečníků s tradičním tetováním "moko", ornamentální obličejové vzory alžírských žen, typické zvýraznění rtů žen japonských Ainů, nebo přímo dekorativní trvalou "náhradu oděvu" obyvatel Oceánie. Martin Rychlík sestupuje v čase až k archeologickým nálezům. Nejstarší zachované tetování je na těle "muže z ledovce" Ötziho. V nejstarších dobách měla tatuáž pravděpodobně léčebně-preventivní a magickou funkci. Stranou nezůstává ani tetování jako umělecká technika. Antropolog a uměnovědec Robert Layton ve své definici umělecké tvorby zdůraznil především dva faktory: estetický a komunikační. Zdobení lidského těla oba tyto aspekty splňuje. Problematická někdy bývá osobnost "umělce", v tomto případě profesionálního tatéra. I zde ale platí podobné hodnocení jako u jiných druhů umění - setkáme se s více či méně zručnými "řemeslníky", ale i s talentovanými a mnohdy školenými výtvarníky, kteří uplatňují při své práci mimořádnou imaginaci. U přírodních národů je kvalitní tatér vyhledáván a hodnocen stejně jako v moderní společnosti. Sledujeme-li, jak se tetování šířilo po Evropě a Spojených státech, narazíme na pozoruhodné kontrasty v kvalitě práce a společenském postavení zákazníků. Na jedné straně tetování vězňů, příslušníků rozličných gangů, představitelů extremistických subkultur nebo osob z cirkusového prostředí a na druhé straně tetování, kterým se zdobily korunované hlavy (princ waleský, královna Alexandra, ruský car Mikuláš II., dánský panovník Frederik IX. a mnozí další). Ve vyšších vrstvách společnosti proslulo v 19. století jméno tatéra Sutherlanda MacDonalda, kterému přezdívali "Rafael tetování". Tento umělec se při své práci inspiroval japonskými dřevoryty a klasickými anglickými obrazy. Dala se od něj tetovat řada tehdejších evropských šlechticů. Jeden americký umělec nosil na hrudníku MacDonaldovu kopii slavné Leonardovy Poslední večeře Páně a slavná herečka Ellena Terryová Shakespearovu podobiznu. Na počátku dvacátého století bylo možno spatřit také například vytetované výjevy z honu na lišku či nejdůležitější události z Dreyfusovy aféry. Martin Rychlík ve své knize předkládá čtenáři nejen popis - včetně obrazového materiálu - různých druhů tetování, ale i technických pomůcek, které tatéři používají. Tak se například můžeme dočíst, že se zrozením tetovacího strojku v 19. století se zvýšila produkce vytetovaných výjevů, ale klesla kvalita. Místo aby "umělec" vytvářel vlastní obrazy, vešlo v oblibu používání vzorníků, ve většině případů dosti nevkusných, záplavy probodaných srdcí, kotev, čtyřlístků, svlečených krásek, hadů, plachetnic a dívčích jmen... Jsme opět svědky příběhu, ve kterém umění zápasí s kýčem. V každém případě počínaje devatenáctým stoletím propukla skutečná "tetovací horečka".

 

Přechodový rituál a stigma

Jedním z nosných termínů v oblasti trvalého zdobení těla (především jizvení a tetování) je přechodový rituál. Akt trvalého zdobení se váže k určité konkrétní životní etapě. Existuje nepřeberné množství kmenů, které pěstovaly nebo pěstují tento zvyk. Pohnutky estetické, sociologické a kultovně-magické přitom v mnoha případech splývají. Za sociologickou funkci můžeme označit to, co určuje stratifikaci lidského společenství. K sociologickým motivům řadíme i rozlišení společenských vrstev, vyznamenání za osobní zásluhy a zvláštní schopnosti. Co se týče výše zmíněných přechodových rituálů, mezi nejčastější patří vstup do dospělosti, uzavření manželského svazku nebo postup na společenském žebříčku. Spisovatelka a produkční největšího světového festivalu tetování Amy Krakowová píše ve své knize The Total Tatoo Book, že i v moderní společnosti lze v souvislosti s tetováním hovořit o těchto rituálech přechodu: "Zeptejte se tetované osoby na symbol, který má na těle - určitě vám začne vyprávět, ke které události se toto zdobení váže. Jedna žena se dala tetovat po rozvodu, jiná po těžké operaci; jedna z mých přítelkyň se ozdobila tetováním po smrti své matky." Pro antropologa jsou tyto postřehy velice významné. Existují sociologické teorie, které předpokládají, že velká obliba tetování v moderní společnosti může být do určité míry náhradou iniciačních rituálů. Zatímco ale v těch kulturách, kde je tetování "symbolem totemu" nebo nevyhnutelnou součástí přechodového rituálu, si bez něj jedinec nedokáže představit svůj život, v moderní společnosti přetrvává pocit určitého společenského stigmatu. Amy Krakowová popisuje ve své knize osobní zkušenost s tetováním, především pak reakce ve vlastní rodině. Když autorka sdělila své matce, že píše knihu o tetování, matka byla zprvu nadšena: "Pro židovskou matku je spisovatelka v rodině téměř stejně dobrá jako lékařka." Když se však matce přiznala, že se sama nechala tetovat, její matka byla konsternovaná a začala to dceři vyčítat. Ať chceme nebo ne, na velké procento veřejnosti zkrátka tetování působí podezřelým dojmem, a nic na tom nezmění fakt, že žijeme v postmoderní společnosti, která hlásá kulturní pluralitu a toleranci v oblasti individuálního sebevyjádření. Ano, většina moderních společností usiluje o svobodu projevu člověka a snaží se být maximálně tolerantní k jeho pojetí estetiky těla, přesto existují určitá konvenční pravidla, která se během historie příliš nezměnila. Můžeme je třeba nazývat předsudky, ale v podstatě jsou přirozenou snahou uchovat pomocí těchto "zákonů" určitý pořádek a zabránit vzniku chaosu ve vztahu společenský status - vnější image. Vždyť dodnes například existují místa, kam muže nepustí bez kravaty.

 

Tetování jako umělecké dílo

Amy Krakowová posbírala bohaté zkušenosti s "uměleckým tetováním". Při svém výzkumu se setkala se skutečnými kapacitami z řad profesionálních tatérů, kteří si snad zaslouží, aby byli považováni za umělce. Jsou to například Ruth Martenová, Jonathan Shaw, Darren Rosa, Bert Grimm, D. E. Hardy nebo Scotty Lowe. Amy Krakowová tuto specifickou komunitu poznala zblízka. Navštívila muzea tetování, festivaly tetování, školy tetování i osoby spojené s organizací profesionálních tatérů APT. Při rozhovorech s jednotlivými tatéry zjistila, že chtějí být dokonalí, chtějí ochránit svůj copyright, bojují s konkurencí, chtějí získat prestiž a ve své práci se co nejvíce zdokonalit - stejně jako umělci z jiných oborů. R. A. Anderson, antropolog umění, napsal, že "za umění lze považovat lidský výtvor provedený libovolnou vizuální technikou, kdy tvorba vyžaduje relativně vysokou úroveň dovednosti. Tato dovednost se pak pokud možno měří podle tradičních norem v příslušném kulturním kontextu tvůrce." Lze se tedy domnívat, že i umění tetování patří mezi umělecké techniky. Nesmírně složitým jevem je i proces výstavby uměleckého díla. Jak je tomu u Body art? Místo abychom tvorbu chápali lineárně - od počátečního až po konečný moment tvorby, je možno si proces představit jako výstavbu z koncentrických, na sebe uložených vrstev. Někdy je totiž obtížné stanovit, kdy lze dílo považovat za dokončené. Výtvarníkova skica může být hotovým dílem, ale i výzvou, aby byla rozvinuta v obraz. Stejně tak při tatuáži často dochází k postupnému doplňování obrazců na těle a k rozvíjení motivu, mnohdy po etapách (i zde vidíme paralelu estetiky a iniciačního rituálu - například nové jizvy vytvořené postupně skarifikací u některých afrických kmenů při změně společenského statusu příslušného jednotlivce). Ať už se rozhodneme tetování chápat jako umění, nebo nikoli, jisté je, že umění jako takové je vždy předmětem hodnocení, jež je ovlivněno tolika různými aspekty (kulturními kořeny recipienta, jeho etnickou příslušností, osobními estetickými preferencemi a podobně), že množina uměleckých výtvorů musí být zákonitě otevřená. Vnímání uměleckých děl je dále věcí interpretace, což nám umožňuje poměrně velkou svobodu v rozhodování, co do kategorie "umění" zahrneme. U tetování musíme brát v úvahu jeho polyfunkčnost. Jde tu o spojení estetické funkce s funkcemi a hodnotami mimoestetickými. Člověku je vlastní obraz a symbol, tedy i symbol trvale umístěný na vlastním těle. Není snadným úkolem zpracovat téma, které nabývá v jednotlivých časových obdobích a geografických areálech tolik různých podob. Lidské tělo se může stát nositelem určité symboliky a významným prostředkem komunikace. Chápeme-li zdobení těla jako uměleckou techniku, musíme opustit názor, že krása je pouze objektivní vlastností věcí. Závisí totiž na společenském a individuálním vědomí. Lidské tělo se může stát "malířským plátnem", kam se promítají ideály, touhy a preference příslušné kultury jako celku, ale i jednotlivce. Autor nám dává nahlédnout do této kulturní mozaiky lidských estetických a ideových preferencí. Poutavá kniha Martina Rychlíka obohacená pestrým obrazovým materiálem přináší čtenáři řadu postřehů z oblasti etnologie, antropologie, psychologie a estetiky. Ačkoli se tato publikace může stát podnětným a kvalitním studijním materiálem pro celou řadu společenskovědních disciplín, není prvoplánově "akademická" a jistě zaujme čtenáře i mimo odbornou obec.

 

autorka (*1973) je antropoložka a doktorandka FF UK, organizuje projekty v multimediální oblasti